Pohled do historie rádiem řízených modelů
Stavíme historické modely a při létání s nimi je většinou řídíme pomocí rádiové aparatury. S rádiem řízenými modely létám téměř 60 let, první elektronkové soupravy pro ovládání jedné funkce jsem si postavil ještě jako kluk. Vždy mne zajímalo jak a kdy to všechno začalo, tak se na to pojďme podívat.
Pravděpodobně první americké (o německých jsme psali v tomto článku) pokusy s rádiovým ovládáním modelů se uskutečnily ve druhé polovině 30-tých let. V ročence Model Aeronautics Yearbook F. Zaice najdeme několik schemat zapojení přijímačů a vysílačů pracujících na vlnových délkách 80m (pásmo 3,5MHz) a 5m (pásmo 55-60MHz) od Rosse A. Hulla, Johna S. Lopuse a Chestera Lanzo. Asi největší podíl v začátcích rádiového řízení modelů měl R. A. Hull, Australan (nar. 1902), který sice vystudoval architekturu, ale po celý svůj život (bohužel velmi krátký) se věnoval bezdrátové technice a rádiové komunikaci. Od roku 1931 žil v Americe, kde pracoval v laboratořích ARRL. V roce 1936 se svým přítelem Rolandem B. Bournem vypracovali koncept rádiového řízení modelů letadel.
Opravili model kluzáku postavený Carl W. Thompsonem a po instalaci vlastní rádiové aparatury (směrovku ovládal vybavovač poháněný gumovým svazkem) s ním začali pokusně létat. Celkem provedli asi 100 letů na svahu, model často řídíl i H. Selvidge.
Model měl rozpětí asi 4m a vážil 4,5kg, dvouelektronkový přijímač pracující na frekvenci 56MHz vážil 1100g. V zimě roku 1937 postavili nový kluzák pojmenovaný Skyrider, s rozpětím téměř 5m, s racčím tvarem křídla a s řídící plochou ovládanou stejnosměrnými elektromotory.
V červenci 1938 Hull a Bourne přijeli se Skyriderem na deváté národní plachtařské závody v Elmiře, New York kde chtěli soutěžit spolu s kluzáky řízenými lidskou posádkou. Pravidla jim to sice neumožnila, ale přesto šestý den soutěže předvedl Skyrider řízený Bournem několik exhibičních letů za velkého nadšení diváků. To byl velký úspěch a pobídka k další práci.
Hull a Bourne dělali plány na zimní program a chtěli pro Skyridera postavit lehčí přijímač. Na radu Clintona DeSoto, dalšího průkopníka v oblasti rádiem řízených modelů, se rozhodli do modelu přidat spalovací motor Forster .99 v tlačném uspořádání, namontovaný na pylonu z hliníkových trubek nad křídlem. Bohužel, práce byly tragicky ukončeny 13.září 1938, kdy Ross Hull při experimentování s televizním přijímačem byl zasažen elektrickým proudem o napětí 4400V a zemřel.
|
|
Další pokračovali v jejich cestě ať již to byl Chester Lanzo, Walt a Bill Good, Elmer Wasman, Leo Weis, Patrick Sweeney, B. Shiffman a Clinton DeSoto. Již v roce 1937 se konalo první národní setkání RC modelů, kde se sešlo šest účastníků. Jak těžké to byly začátky dokazují výsledky setkání. Nejlepší byl Ch. Lanzo, který předvedl několika minutový let i když chování modelu bylo „poněkud nepředvídatelné“. Sweeney a Wasman havarovali asi po 5 sec. letu (že by rušení od zapalování motoru?). Ostatní neodstartovali pro problémy s řídící aparaturou. Weis přivezl model o rozpětí 4,3m s aparaturou s tónovou modulací a jazýčkovým relé pro šest funkcí.
Na národním setkání v roce 1938 bylo přihlášeno již 26 účastníků, mezi nimi i DeSoto s modelem Piper Cub . Model o rozpětí 4,3m a hmotnosti asi 11kg měl na palubě 4 samostatné přijímače. Vítězství si odnesl W. Good letem při větru o rychlosti 35km/h.
Nationals v roce 1939 se létal již podle 100-bodového systému a hodnotilo se řemeslné zpracování modelu, provoz RC aparatury a provedení letových manévrů. Vítězství mezi 11 účastníky opět připadlo bratřím Goodovým. Toto vítězství si zopakovali i na Nationals v roce 1940 a také na poválečném Nationals v roce 1947.
Mezi nejvýraznější osobnosti tohoto období patří již zmiňovaní bratři Walt a Bill Goodovi a Joe Raspant. Goodovi používali jednoelektronkový přijímač s elektronkou RK 61 nebo RK 62 a létali nejprve s modelem KG a později s modelem Big Guff.
Joe Raspante byl vynikající konstruktér a stavitel, na Nationals v roce 1937 byl druhý a v roce 1940 třetí. V roce 1946 vyhrál soutěž deníku Daily Mirror na Grummanově letišti na Long Islandu. Ve svých modelech používal telefonní krokové voliče pro ovládání více funkcí.
Za 2 sv. války byly tyto aktivity samozřejmě velmi utlumeny, ale po skončení války nastal rychlý rozvoj za využití nových součástek vyvinutých za války (miniaturní bateriové elektronky apod.).
Objevila se řada firem, které začaly vyrábět a nabízet aparatury pro řízení modelů jako např. AHC, ACE, Beacon, Berkeley, Polks Hobby Lafayette atd. Anglický výrobce motorů E.D. nabízí svoji první aparaturu ED MkI v roce 1949. V padesátých letech bylo výrobců aparatur po celém světě již několik desítek, ale to je již jiná kapitola.
Použité prameny:
- F.Zaic ročenka 1938
- QST
- Outerzone
- Tripod
- Aeromodellers
- IEEE GHN